Nikdy nevíš, co se může stát

10. prosince 2010 v 8:21 | Loolita
nikdy nevíš




Pátek. Den, kdy všichni jejího věku posedávali v hospodách .Pátek. Den, kdy obvykle sedávala sama doma a sledovala dění kolem ní.Pátek. Den, jediný den, kdy vnímala okolí všemi smysly tak bystře, že byla až podrážděná. Vždycky si říkala , už jen pátek a pak budeme zas spolu.
Nedávno se ona se svou rodinou přestěhovala do nového města. Matka zdědila útulný domek, tak akorát pro tři a občasné návštěvy. Bylo to obrovské město. Město, ve kterém se každý v pátek probudil opět k životu, aby oslavil konec týdne.
Ona, s otevřenou láhví vína seděla a přemýšlela.Její kluk - Michal, nebydlel zas tak daleko, ale i přes to se viděli jednou do týdne někdy ani to ne.A přesto, možná právě proto měli oslavit dalšího dne jejich roční výročí.Nevázali se na sebe - měl totiž brzy zas odjet. Hodně cestoval. A ona jen seděla a čekala až se vrátí a bude ho moct obejmout, políbit, … Už dlouho přemýšlela nad tím, jak to udělat aby mohla být pořád s ním. A právě v tu chvíli, když se podívala na obraz, který visel v obýváku a na něm andělská křídla, jí to na padlo.Být tak jeho anděl, mohla by s ním být napořád.Nedomýšlela to do detailu, nemyslela na to, jaké to bude mít následky.
Když přijel, prožili spolu nádherný víkend.Doslova si užívali sami sebe.Jen sobotu strávili v objetí v posteli mazlením.Chtěla aby to tak bylo. A od té doby to tak bylo pořád. Jen jednou se jí zeptal co se s ní stalo, vždycky bývala zdrženlivější a najednou tohle." Víš, já sem si jen uvědomila, jak málo času pro sebe máme a jak to málo promrháme koukáním na televizi a povídáním o škole.Vždyť ten čas se dá využít mnohem líp." "To máš pravdu, ale proč tak najednou?" "Bojím se odjedeš a já už tě víckrát neuvidím, a tak si tě chci užít co to jde, protože pak odjedeš a nebude to týden co se neuvidíme.budou to třeba i měsíce."A dál už to víckrát neřešili.On byl rád, že se změnila, ona byla ráda že spolu tráví mnohem krásnější chvíle než trávili před tím.tak tomu bylo až do dne před jeho odjezdem.Ta noc byla natolik odlišná, o tolik krásnější než ty víkendy před tím.
Potom, když odjel hrozně se změnila. Z tváře jí zmizel smích, oblékala se už jen do černého. Nevěděla jak to bude dál, co může čekat.Věděla jen, že se jednou vrátí a podle jejího plánu by se s ním už nikdy nemohla obejmout.Mohla by ho hlídat a pozorovat ho jak spí, ale to by bylo všechno. Chodívala na procházky kolem řeky, která po pár kilometrech navazovala na jezírko zarostlé vysokou trávou, schované napůl v lese. Dívala se při stmívání na měnící se oblohu. Bylo zrovna léto a obloha se za jasného počasí tak pomalu měnila, že stihla zachytit každičkou změnu - když se obloha měnila od západu slunce z červené a navazovala na modré nebe, které se v dáli zbarvovalo do nejtemnější modré.
Chodívala sem hlavně o víkendech.A každý den pozorovala dění kolem sebe stejně tak jako každý pátek, když měl přijet.
Byl zase pátek. Vypadal stejně jako minulý, předminulý týden …stejně jako už pár měsíců. Dnes je ale něčím zvláštní den, cítila to. Celé odpoledne bylo tak krásně jasno, i ve městě bylo krásně.jen nad tím jezírkem bylo zataženo. Skoro to vypadalo jakoby ten mrak vycházel z toho jezírka a nějakým způsobem ho přitahoval. Když se tak dívala na tu oblohu, vzpomněla si na Michala a říkala si, co asi tak může teď dělat, kolik je asi v New Yorku hodin …Jak tak přemýšlela, uslyšela v sobě hlas. Ptal se jí: "Chceš vědět, co právě teď dělá?". Ten hlas nečekal na odpověď. Než se stihla vzpamatovat, seděla na římse okna v cizím velikém městě. Když se podívala do okna, přála si aby to všechno byl jen zlý sen.
Viděla svého milovaného jak se směje nad sklenkou vína a naproti němu seděla dívka tak krásná až to bralo dech. Po celou tu dobu, kdy tam seděla se oba dva smáli, povídali si, sem tam padla i nějaká ta pusa, která spíše přebíhala do dlouhých polibků.
Trhalo jí to srdce. Celou dobu na něj čekala. Čekala, až se vrátí a budou zase spolu, ale po tom, co viděla jí došlo, že ona do jeho plánů už nezapadá. Zavřela oči a zběsile kroutila hlavou. Chtěla si vymanit z mysli obraz těch dvou.Když otevřela oči, seděla jako před tím u jezírka, ale teď nad jezírkem bylo jasně, jako v celém městě.

Nevšimla si toho. Pořád dokola si říkala že bez něj to nemá smysl. Že nemá cenu žít. Byla připravená odejít navždycky. Z přemýšlení jí vytrhlo šustění keřů za ní. Ohlédla se a když ho uviděla, myslela si že sní. Z keřů vystoupil urostlý muž. Měl havraní vlasy, tmavší pleť ze které mu svítili zářivé zelené oči. Byli tak čisté a hypnotické že úplně přestala vnímat. Pohled jí sklouzl na muže neobvykle rudé rty. A až pak zjistila, že se pohybují. Podívala se mu znova do očí. "Jsi v pořádku?" ptal se ten neznámý. "Jmenuju se Max a ty? A vůbec … co tady děláš v pátek večer? Neměla by ses někde bavit?". Koukala na něj a nevěděla, co má říct. Nakonec se rozhodla že mu všechno řekne. Celou tu dobu, co ona povídala, on seděl a trpělivě naslouchal. Když skončila, zeptal se jí: "A nechtěla by sis teď někam vyrazit?". Chvíli váhala ale nakonec s tím souhlasila pod podmínkou že se zajde domů ještě převléct.
Strávili spolu úžasný večer, který nebyl jediný. Chodili spolu ven každý pátek, někdy i v sobotu. Ale … nechodili spolu. Byli to jen dobří kamarádi. Naučil jí, jak žít a užívat si života. Našla si nové kamarády a byla šťastná jako nidky před tím. A když si Max náhodou všiml, že nějak zesmutněla jen jí řekl: "Nemysli už na něj, najdeš si lepšího …" a laškovně na ní zamrkal.
Jednou v pátek večer, když se měl pro ní stavit, nepřišel. Byla smutná, ale přes to šla ven bez něj. Když dorazila na místo, kde se scházeli se jejich novýma kamarádama, všichni tam byli, jen on ne.Jeden z nich si všiml, že pláče a tak za ní šel. Jmenoval se Martin. Mlčky jí předal obálku a které bylo její jméno. Byl v ní dopis od Maxe.
Když ho dočetla, chvíli přemýšlela a pak se usmála. Martin, který stál pořád vedle ní jí pozoroval,a když viděl že se směje zeptal se jí: "Nechceš si jít zatancovat? …"
 

Klid o Štědrém večeru

28. listopadu 2009 v 18:45 | Loolita |  Povídky
Povídka o tom, co všecho se může v životě stát, a jak nevyzpytatelný je.

Nelituju toho, co jsem udělala, protože je to ta nejsprávnější věc, kterou sem kdy udělala. Protože každý má chránit svojí rodinu.

Všechno to začalo nevinným laškováním dvou ne až tak mladých lidí. Milovali se jako nikdo na světě, byli si vzájemně oporouHáček byl v tom že do sebe byli příliš daleko a jak čas běžel, rostla jejich láska stejně jako ne zovna zanedbatelná vzdálenost se každým dnem zvětšovala. A tak se rozhodli, že se Marek se svým synem odstěhují za Markétou, která měla taky děti - Nikolu a Andreu.
Nejdřív šlo všechno jak po másle, ale později se u nich začali ztrácet peníze a Lukáš - jeho syn, začal dělat naschvály, které sem ze všeho nejvíc řešila já. Jeho otec na něj neměl čas a moje máma chodila do práce a já se prostě rozhodla že mu ukážu, co je jeho syn zač.Ale chyba lávky - nejvíc se řešilo to, že sem se vůbec něco takového rozhodla řešit a ža jsem na něj žalovala. Dobře. I to jsem jakž takž překousla. Překousla jsem i to že mi začli říkat Andrea práskačka a dokonce i to že mi ani vlastní ségra nevěřila a nic mi od té doby neříkala.
Jak dny plynuly, vzrůstal můj nezájem k němu. Jenže s mým nezájmem rostla jeh touha mi dělat naschvály. Hádali jsme se kvůli němu snad každý výkend a vždycky jsem z toho vyšla špatná já, protože sem se snažila něco vyřešit. Ničil nám věci, choval se jako dobytek, týral nám psa a hlavně - nechtěl s náma bydlet.
Takhle to pokračovalo pár měsíců až se to jednou dostalo tak daleko, že se měli odstěhovat zpátky. I když se Markovi nechtělo zpátky, protože věděl že tady s Markétou má mnohme víc možností jak na práci tak na vzdělávání svého syna, ale věděl, že je to neúnosný a tak si začal shánět nový byt aby se mohli co nejdříve přestěhovat.
Bohužel než si sehnali nový byt, celé se jim to rozleželo v hlavě a rozhodli se, že to teda ještě zkusí. Samozřejmě když se to Lukáš dozvěděl, začal dělat všechno pro to aby od nás co nejrychleji vypadnul. Tak naschvály pokračovali. Dál nám ničil věci, nábytek a poslední zbytky nervů.
Blížili se Vánoce a každá z nás se bála co vyvede, protože sme věděly, že on je schopný udělat cokoliv, hlavně po tom, co sme se dozvěděli že zabíjel a nebyl za to potrestaný, protože to zapřel. Nezabil člověka, ale psa - hodil ho do studny a nechal ho tam. Dozvěděli sme se to díky tomu, že chodil a chlubil se tím.
První šok nastal, když sme se vrátili domů a všude po bytě byli roztříhané větve, mašle a svíčky z našeho advetního věnce. Už to pro nás všechny bylo znamení, že Vánoce nebudou a když tak katastrofální. Překvapilo nás, když se všechno začalo měnit k dobrému a on se konečně zklidnil, přestal dělat blbosti naschvály.Nevím, jestli si dokážete představit mojí, náší situaci, naše pocuchané nervy po tom všem, protože asi nikdo z vás nežije s někým, kdo o vás vůbec nestojí a dělá vše pro to, aby šel od vás pryč.
Nastal Štědrý den a my se jako každý rok měli sejít jako rodina u babičky. Babička je neměla ráda po tom, co se s náma kvůli ním shádala a tak jsem tam šli bez nich. Popovídali sme si, dostali dárky, zazpívali a natěšené jsme šli domů připravovat večeři. Doma na nás mezitím čekalo překvapení. Po cestě domů jem slyšeli hrát hudbu. Ne vánoční koledy nebo něco takového a bohužel to sílilo s každým našim krokem až jsme zjistili že si Lukáš pouštěl hudbu a Marek jen seděl a nic neříkal.To by nebylo až tak nejhorší. Nehorší na tom bylo to, že už byl skoro večer, všechno kromě smažení řízků a ohřívání polévky bylo přichystané, ale nejhorší byl ten neskutečný nepořádek po celém bytě. Když sme přišli do obýváku, všude bylo sklo, stromeček byl rozštípaný, ozdoby rozbité nebo rozříhané a všechny svíčky byli podupané.Nezklamal.
Nikolu, mojí vlastní sestru tak vyhnal na Štědrý večer z domu a sám si klidně a bez sebemenšího vzrušení zůstal.Čekala jsem se slzama v očích, plná vzteku, jestli Marek něco udělá, ale nezmohl se na nic víc než na ubohé: "tak tohle si neměl, tos posral".Nikdy nic neudělal. Dívala sem se jak se moje vlastní ségra balí pryč a on stál a usmíval se. Možná se chválil za dobře vykonanou práci, nevím.Dopálilo mě to natolik že jsem na něj začala křičet a pak bylo nic.
Když sem se probudila, ležela sem v kaluži vlastní krve, která mi vytékala z pusy. První čeho jsem si všimla bylo jak si ten idiot třel zkrvavené kloubky a na rtech měl pořád ten samý úsměv.A dál?Černo.
Teď tu sedím já, vedle svíjející se trosky v kaluži naší krve. Není to on, kdo se směje, ale já. Jak sem řekla, nelituju toho …

Kam dál

Reklama