Jezero

26. října 2006 v 13:35 | loolita |  Povídky
Měla jen jednu opravdovou kamarádku.Nikdo jí nikdy neuměl naslouchat a už vůbec jí nikdo nechápal.Až na jednu jedinou osobu.Když já napsala : " vzala sem si zase několik prášků" ona neváhala a pomohla jí se z toho dostat.Jedna bez druhé neuměly žít.
Jenže potom ta její kamarádka měla autonehodu, při které zemřela.Ona se úplně uzavřela do sebe.Nevěděla, co má dělat.Bylo to s ní k nevydržení.Doma se zamykala do svého pokoje a pořád jen brečela.Každou svou volnou chvíli byla u jejího hrobu a měla pocit, jakoby si s ní mohla pořád povídat, jakoby pořád byli spolu.Zdáli se jí sny, ve kterých byli jen oni dvě a nikdo kolm nich.Jakoby všechno přestalo existovat.Jednou se jí zdálo dokonce, že po ní natahovala ruku a ona prostě zmizela.Jakoby se v tu chvíli propadla do země.Probudila se úplně zalitá potem a dokonce se dozvěděla, že volala i její jméno ze spaní.Věděla jedno - chce být zase s ní.Byla ochotná pro to udělat cokoli.
Seděla v nejtmavším koutu jejího pokoje a přemýšlela.Bála se toho, co bude nebo toho co se stane, ale v tu chvíli nad tím vůbec nepřemýšlela.Chtěla být s ní - to je její cíl.Nevěděla jak, ale musí jí zase znovu vidět, musí jí povzbudit jako vyždycky.Nechápala, když jí někdo říkal, že je hloupá, když chce umřít, ale ona věděla, že by si pro ní stejně přišla.Sebrala všechnu kuráž a odvahu, došla po douhém schodišti dolů k vchodový dveřím, kde si vzala kabát a vyrazila ze dveří ven.
Věděla přesně kam má jít, protože tam chodívali obě spolu a ona by tam došla i poslepu.Došla až na okraj tmavé propasti.Pomalu se stmívalo a ona jen vnímala jak jí studený vítr hladí jemně po tvářích, až získali narůžovělou barvu.Její tmavě hnědé vlasy vlály kolem jejího obličeje a ramen.Přišla si pro ní tak jak si to přála.Neviděla jí, ale cítila její přítomnost stejně jako když byla u jejího hrobu.Začala do prázdna mluvit.Kdyby jí někdo našel, tak by si řekl, že je to nějaký cvok, který si mluví pro sebe, ale kdyby jí poslouchal, zjistil by jak jsou její věty do prázdna upřímné a plné smutku a při tom i radosti.Byla smutná z toho, co se stalo a zároveň byla ráda že jsou zase spolu.Bude to jako dřív, jen už nebudou tady na zemi.Přála si aby jí mohla zase obejmout a říct jí všechno, co se jí za tu krátkou chvíli uložilo na srdci.Ona jen natáhla ruku do tmavé noci, která začala tančit mezi vším kolem ní.Cítila jak jí bere za ruku, ale nikoho neviděla, ale přesto šla kam jí táhla.Došli až na okraj jezera, které bylo nedaleko propasti.Nadechla se a ponořila se do ledové vody.Najednou měla pocit, jakoby mohla kráčet po dnu jezera.Ani netušila že je tak hluboké.
Byl to přímo nepopsatelný pocit.Mohla to, co by žádná živá bytost nemohla.Cítila takovou volnost!Jakoby z ní opadly všechny starosti všedních dnů.Poprvé po tak pro ní dlouhé době byla zase opravdu s tím, kdo jí má rád, mohla se jí zase se vším svěřit.Byla šťastná jako nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pajutka Pajutka | E-mail | 28. října 2006 v 17:10 | Reagovat

Krááásnýýýýý!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.