Zima

11. listopadu 2006 v 8:03 | Loolita |  Povídky
Byla zima a ona šla jako každý den domů.Těšila se, protože věděla že tam na ní bude čekat člověk, který jí miluje a bere takvou jaká je.Nechtěla se měnit a proto byla ráda, že je takový, jaký je.Došla domů a vrhla se mu do nárůčí.Nebylo to jako jindy, tentokrát v tom bylo něco nepopsatelnýho. sdělovaly si navzájem svoje zážitky
Po včeři jí řekl že už musí jít domů, aby o něj doma neměli starosti a ona se mu nabídla, že ho pude kousek vyprovodit.Šli spolu až k jeho domu, kde se potom rozloučili.To jeich loučení se prodloužilo téměř na půl hodiny, ale jakoby ještě neměli dost a pořád se od sebe nemohli odtrnout.Po dalších minutách, které tak rychle nemilosrdně odbíjeli oba usoudili, že se už musí vážně rozloučit.Po cestě domů se ještě stavila u své nejlepší kamarádky, která bydlela na druhé strně cesty o pár domů dál.Říkala jí jak moc si ho váží a že kdyby ho někdy ztratila, tak by to asi nevydržela .....Když vyšla z jejího domu k sobě, jediné, co si pamatovala bylo to jak se na silnici ohlédla, plno oslňujících světel a tupou bolest po celém těle.
Když otevřela oči, přála si, aby to co viděla a slyšela byl jen sen.Koelm ní bylo plno krve a motalo se kolem ní spoustu lidí, které nepoznávala.Možná lékaři, ale co se stalo, to si nepamatujeSylšela tolik známých i neznámých hlasů, všechno s ejí to motalo.jediný hlas, který rozeznala, byl hlas té její kamrádky od které zrovna pár sekund před tou nehodou odchzela.přiběhla k ní a něco na ní mluvila, ale vůbec jí neruz¨měla.Všimla si, že u ní klečí ale ne sama - byl tam i její přítel, kterého šla vyprovodit.Cítila, jak jí nkdo bral za ruku a hladil po jejích od krve umazaných vlasech.Neměla sílu plakat, neměa sílu mluvit, ale přece jen sebrala všechny síly aby řekla ty dvě slova - Miluju tě.Slova, která byli věnované š¨člověku, který u ní klečel a snažil se aby neusnula, aby byla vždycky s ním, aby ho neopouštěla.Dala by celý svět za to, aby se mu mohla podívat do těch jeho čokoládových očí, aby mu mohla říct všechno co jí leželo v pamětí a ona nikdy nenašla dost sil, aby mu to někdy řekla.Jak moc toho ted litovala.Cítila jak jí porojela další vlna bolesti a jak jí prostupoval chlad.Nechtěla takhle umřít - ne takhle, ne teď.
Nikdo nikdy nezpoměne na tu pochnurnou noc, kdy se tohle všechno stalo.Stačilo pár sekun a avšechny představy se vypařili, všechny ty její iluze o jejich lásce a vůbec celkvě o životě.Nikdo kdo jí znal na ní nezpomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pajutka Pajutka | E-mail | 17. listopadu 2006 v 10:43 | Reagovat

Kráááása!!!!!!!Supeer Veru!!!

2 Lunitka Lunitka | Web | 22. listopadu 2006 v 19:08 | Reagovat

Máš moc pěknej blog!!to výmýšlíš sama ty povídky?jsou moc hezký! :)

3 chol chol | 27. ledna 2007 v 22:24 | Reagovat

klasa až mi nakonci tekli slzičky fakt nadherný

4 loolita loolita | 28. ledna 2007 v 7:24 | Reagovat

jj to sou moje povídky ....teda krom jedný ale tadle je moje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.