Halloween's night

12. července 2007 v 11:05 | Loolita |  Povídky
Bylo to na Halloween.Většina lidí tenhle svátek nijak zvlášť neřeší.Většinou si jen ozdobí dům v duch svátku, ale jinak nic.My sme tenhle svátek vůbec nebrali.A tak sme se rozhodli jít o půlnoci na hřbitov.Já, moje kámoška Debora, které sme říkali Deb a její kluk Fabián.Ona se bála, ale já ne.
Bylo těsně před půlnocí a já sem se chystala k odchodu, když někdo zazvonil.měli sme se totiž sejít u hřbitovní brány.Když sem otevřela, stál tam kluk.Mohl být stejně starý jako já, možná o trochu starší.Prohlédla sem si ho a než sem stačila cokoliv říct, jeho rty se dali do pohybu.nejdřív se jen tak pohybovali, ale pak se z nich začali drát slova, věty.Řekl:"Nechoďte tam, prosím nechoďte!".myslela sem si, že je to blázen, ale pak když zmizel jako pára nad hrncem sem měla trochu nahnáno a na naší výpravu už sem se tolik netěšila.I přes to sem tam šla.
Celou cestu sem si opakovala tu chvíli s tím klukem.Čím víc sem nad tím přemýšlela, tím víc mi připadalo, že ho znám.Ani sem si nevšimla, že už sem kousek od hřbitova a že na mě už mávají .dokonce sem si všimla Honzy jak klepe prstem na svoje zápěstí.No jo …. však sem taky přišla skoro o čtvrt hodiny pozdě.Bylo přesně za 2 minuty půlnoc.Jen tak tak sem to stihla.jak sme ale stáli před tou bránou, vzpomněla sem si na toho kluka.Proč by sme tam neměli chodit?Copak vážně někdo může vstát z mrtvých?Z mého přemýšlení mě vytrhla Deb."Ježišmarja co ti je?Snad se nebojíš?!".No jasně, to byla celá ona.Vždycky si dělala srandu z ostatních a při tom nikdo jí nic nemohl říct, protože byl hned ten špatný on.
Pocházeli sme se kolem hrobů.Byli tam staré, velké, čerstvé i malé hroby všeho druhu.Všechen strach ze mě spadnul, jako mávnutím proutku.Prošli sme celý hřbitov a nic.Začínala sem uvažovat nad tím, že to všechno s tím klukem byla jen nějaká mylná vidina.Ale ještě pořád zbývala jedna část a to Urnový hájek.Nikomu se tam nechtělo ale konec konců to byla taky část hřbitova.A tak sme se tam všichni s nechutí vydali.Ale jak sme zacházeli dál a dál, zjistili sme, že není čeho.Kolem bylo jen spoustu pomníků s fotkama i bez.Jen tak sem se procházeli a najednou sem viděla fotku tak známou.Přišla sem k ní blíž.To sem neměla dělat, protože ty dva šli za mnou a koukali mi přes rameno.Čekala sem cokoliv, ale ne to co se stalo.Deb, která stála za mnou najednou začala plakat.Jen tak.Ptala sem se jí co se jí stalo, ale plakal tak moc, že nebyla schopna jediného slova.Trvalo hodnou dobu než se uklidnila a řekla nám co se stalo.Ten kluk na té fotce byl její bývalý kluk se kterým chodila asi dva roky zpátky.Vyprávěla nám, že jednou zmizel a už nikdy se jí neukázal.Teď už věděla proč.
Byla sem z toho v šoku.trvalo dlouho než sem se zase vzpamatovala.Proč Tobias přišel za mnou a ne za ní?Bál se snad?Jestli jo tak čeho?Připadala sem si jako spoj mezi nima.Při cestě zpátky sme si povídali, aby sme Deb přivedli k jiným myšlenkám.Samozřejmě nás určitě prokoukla, ale taky chtěla zapomenout tak si nechala líbit naše vtipy, ty blbiny a ptákoviny, který sme tam prováděli, aby sme jí rozesmáli.Taky nám to dalo práci něco vymyslet.Ale jak sme šli, viděla sem před kaplí Tobiase.Díval se na nás takovým smutným pohledem.Jako by chtěl něco říct, ale bál se.Chtěla sem jít za ním,ale jen sem se na chvíli zastavila, hned se mě zase ptali, proč se zastavuju.Takže můj plán, jít za ním, sem mohla vypustit z hlavy.Ale měla sem z toho všeho špatný pocit.Když sme byli kousek od brány, byl u ní.Všimla sem si že nás před někým varuje.Do té doby sem neviděla ustrašenější výraz.Někdo šel.Nevěděla sem kdo.Ostatní si toho nevšímali, protože se pořád smáli.Pokoušela sem je přinutit aby byli chvíli zticha, ale vždycky mě nějak odpálkovali.
Můj strach byl každým krokem větší.Chtěla sem zastavit.Vrátit se a počkat.Někde tady.Jen co sme vylezli, zaútočili na nás nějací lidi.Byly mezi nima i několik žen.Víc toho nevím.naposledy sem viděla, jak Deb volá o pomoc.Jak se snaží ubránit.Připadalo mi to jako ve snu.Bylo kolem nás spoustu upírů.Na ty její oči nikdy nezapomenu.Snažila sem se o něj pohledem zavadit, ale nikde.Až pak.Stál nade mnou.Nepoznávala sem ho.V jeho očích sem viděla tolik zla jako nikdy před tím.On byl jeden z nich …. ale pak ….. co bylo pak?
Probudila sem se mezi svýma …. jako upír, jako jedna z nich, ale ty Tobiášovi oči mě doprovázejí i ve snech …. samozřejmě že ve dne …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.